HOROSCOPUS

jeviště osudu

(Divadlo v Delfách)

 

 

Příběh Oidipa, krále,
jak ho sepsal Sofokles.

(Dramata „Oidipus král“
a „Oidipus na Kolónu“)

Kde začíná tento příběh,
příběh krále Oidipa?

Tak jako v našich životech –
začíná dávno před tím, než začal…

 

 

Osud – Moira:

Moira
je starořecké jméno pro
zákon
,
kterému se musí podřídit
i nejvyšší z Bohů,
Zeus,
a tento zákon
se projevuje jako náš
Osud.

 

 

   

 

"Kletba"

Vozatajové ohně
Královské umění „vedení zlatých koní“,
mělo hlubší význam.
Jednalo se o schopnost
transformovat svojí pudovou energii
(symbol koně)

I naše příběhy začínají dávno před naším příchodem,
takže se rodíme do prostředí,
 které je pro nás už delší dobu připraveno
přicházíme na jeviště svého Osudu.

Naši předkové nám jeviště svým konáním
 – velmi často nevědomým –
připraví.

 

na co nejvyšší úroveň  

(zlato, symbol nejčistší materie).
Tato dovednost byla součástí královského majestátu,
král,
aby mohl vést druhé,
musel především ovládat sám sebe,
 svojí nižší přirozenost
– pudy.
Laios,
jako každý král té doby,
 byl vyučen vozatajskému umění.
Avšak toto umění se naučil ovládat jenom navenek,
ale vnitřně nedokázal
„vést své koně“
a nemohl se tedy stát vozatajem zlatých koní,
a dokonce učit
tomuto umění mladého prince Chrissipa,
který mu byl svěřen jako žák.

 

 

 

 

Rodíme se v pravou chvíli na to pravé místo.
ČAS A MÍSTO
jsou souřadnice,
které ukotvují Okamžik našeho zrození.
Když dozraje kvalita našeho času
horoscopus -
jsme „přitáhnuti“ na tento svět.
 
Jeviště, kulisy
a herci ve svých kostýmech,
 jsou v momentě našeho zrodu,
připraveni na svých místech,
 jako když začíná divadelní představení.

Oidipus,
princ, který se narodil Láiovi a Iokasté,
 královskému páru, jenž právě vládl v Thébách,
měl připravené jeviště,
které by se dalo nazvat "těžký osud".
Rodiče se báli toho,
že se jim narodí syn.
Neboť podle věštby,
má syn zabít svého otce
a oženit se se svou matkou.

Ale proč?
Až během dramatu vyplyne,
že král ze sousedního království jménem Pelops
uvrhl na Láia kletbu.
 V době, kdy už byl Láios dospělým mužem,
králem a manželem Iokasté,
požádal ho sousední král Pelops,
aby Láios vyučil jeho syna Chrissipa
vozatajskému umění.

Tuto nabídku Láios přijal,
ale stalo se, 
že místo, aby chlapce učil

   "královskému umění",

 

Karma a dějiny rodu

„Východní systémy demonstrují karmu
jako řadu „minulých životů“
– u Řeků nalézáme tento zákon
ve formě po sobě následujících pokolení,
jako dějiny rodu.
Často zde nacházíme kletby,
které postihují řadu generací určité rodiny
– je to jen jiný výraz
pro stejný princip,
na kterém je postavena východní nauka o karmě.

 jak vést zlaté koně,
- to jest: ovládnout svou nižší přirozenost,
 do krásného prince Chrissipa se zamiloval
a unesl ho.
Zklamaný král Pelops
 pak proklel Láiova dosud nenarozeného syna.
 Tak přišel Oidipus na svět
 zatížen osudem  -
 "hříchem" svého otce.
Nepřicházíme totiž na jeviště života jako tabula rasa,
(nepopsaný list),
ale neseme si hypotéku  - Osud,
v křesťanství vyjádřený jako
„dědičný hřích“.

Vždy se jedná  
o kontinuitu určitého tématu,
s nímž je jednotlivec ve svém Osudu
tak dlouho konfrontován,
dokud nezvládne úkol,
který se za tím skrývá.“
(Thorwald Dethlefsen)

 

Dědičný hřích
Pro mnoho ne-věřících
jedna z komplikovaných
a nepřijatelných součástí
křesťanské liturgie.

Ale v kontextu reinkarnace
 či  karmických zákonů
 jenom jedna z forem
přijetí zodpovědnosti za vlastní osud.

 

 

KORINTHOS

Láios se rozhodl „nevidět“ kletbu ,
a když se mu syn narodil,
zatratil ho
a spolu se svou manželkou, Iokasté,
vydali syna na smrt.
Důvěryhodný sluha
dostal za úkol dítě,
v horách,
 až u hranic království, utratit.
Tento sluha se objevuje v příběhu třikrát,
a to vždy na počátku nového cyklu.
Plní roli tzv. Psychopompa – průvodce duše.
 

 

Do hor
 nesl sluha  prince svázaného jako oběť, takže Oidipus měl poraněné nohy,
což mu přineslo
i jeho jméno.
Oidipús – opuchlá noha.
Jméno v sobě nese poukaz na Cestu –
Osud,
kterou nebude lehké projít,
 a také poukazuje na zlomový moment příběhu
– na hádanku Sfingy,
kde nohy symbolizují
možnost a vůli jít
svébytně vlastními
životními proměnami
– metamorfózami
.

 

 

Mea culpa,
mea culpa,
 mea maxima culpa“

„Má vina, má vina, má největší vina“
(Věta,
která se opakuje při každé katolické mši.
Vynechání zákonů reinkarnace,
odplaty a spravedlnosti,
komplikuje
 přijetí
principu dědičného hříchu
a kříže.)

 

   

 

Věštkyně - Pýthie

 

 

Pýthie nám lidem
neříkají nic úplně nového.

Všechno o sobě
člověk
v hloubi své duše ví.

Věštkyně jenom připomínají to,
na co zrovna není vidět,
to,
co je ve stínu
a co se skrývá.

Napomáhají uvidět osobní příběh,
ale nezapomínají,
že každý příběh
je součástí
velkého
Příběhu světa.

 

 

 

Cestou
Psychopompus potkal
na hranicích pastýře z vedlejšího království,
který ho přemluvil,
aby dítě neutrácel a daroval mu je,
že si ho vychová.

Psychopompus byl rád,
že nemusí dítě utratit,
ale nikomu samozřejmě neprozradil,
že královský syn přežil.
 Pastýř z Korintu,
který dítě zachránil a o jehož původu nic nevěděl,
věnoval nalezence,
 kterého původně chtěl sám vychovat,
bezdětnému králi Polybovi a jeho ženě Mirope,
kterým se malý Oidipus líbil
 a sluhu požádali,
ať jim nalezence věnuje,
 že ho vychovají jako vlastního
 a pozapomenou tím na svojí neplodnost.

Polybos a Mirope Oidipa vychovali jako svého syna
 a jako  nástupce trůnu.
 Zatajili mu,
že je nalezenec.

Žádný člověk
 ale  nemůže navázat
na Osud svých adoptivních rodičů
Ani oni v něm nemohou mít
svého přímého pokračovatele.
Pozitivní přínos pěstounů,
který je nezpochybnitelný, je-li pravda jasná,
se lží, která zastírá původ dítěte,
ruší.

V době přijímání vlastní síly,
v období mezi pubertou a adolescencí,
 prozradil někdo z královských přátel Oidipovi,
že není syn svých rodičů.
Když se Oidipus otce a matky přímo zeptal,
odpověděli mu oba adoptivní rodiče vyhýbavě.

Rozhodl se tedy jít do Delf,
zjistit svůj pravý původ.

Věštírna v Delfách
byla ve starověkém Řecku ve velké vážnosti,
a tak Polybos a Meropé nechali Oidipa odejít,
aniž by mu řekli,
co vědí o jeho původu.

 

   
 

 

Hádanka Sfingy
je hádanka
lidské existence.

Hlavní vlastností člověka
 je schopnost vědomého vývoje,
to znamená
vývoje skrze uvědomělou změnu:

 METAMORFÓZU

 

 

 

V Delfách odpověděly Pýthie na Oidipovu otázku,
kdo jsou jeho rodiče,
velmi nepřesně
 – chránily MOIRU
(osud rodu)
a zopakovaly jen to,
co kdysi věštily Láiovi a Iokasté (o jejich synovi):
 „Zabiješ svého otce a budeš souložit se svou matkou.“

Oidipus se už znovu nezeptal na svou původní otázku.
 (Kdyby ji byl tehdy opakoval třikrát,
musely by mu věštkyně odpovědět podrobněji,
takový je zákon)

 

Odešel z Delf,
ale „domů“ na Korintos,
ke své domnělé matce a ke svému domnělému otci,
se už nevrátil.
Aby je uchránil před sebou samým,
aby se vyhnul naplnění předpovědi.

 

  Nevěděl kam jít,
 

 

 

Sfinga:

 

Čtyřnohé dvou i trojnohé
to pobývá na zemi,
má to však pouze jeden hlas,
 jako jediný ze všech tvorů,
co se pohybuje na zemi,
ve vzduchu
či ve vodě,
 to MĚNÍ DRŽENÍ TĚLA.
Když však kráčí po všech čtyřech končetinách
je jeho rychlost nejmenší

 

Oidipus:

 

Máš přece na mysli ČLOVĚKA,
který připoután k zemi,
chodí po čtyřech,
když pošetilý se teprve zbavuje plenek.
Když však stár je,
opírá se o hůl jako o třetí nohu,
ohnutý stářím,
jehož tíhu nese na svých bedrech

 

a hlavně ani nevěděl, kdo je.
Nevěděl odkud pochází
a nevěděl,
kde je jeho domov.
Na křižovatce,
cestou z Delf se „náhodně“ rozhodl:
vydal se cestou do Théb,
kam ukazoval rozcestník.
 A tím,
maje za to,
 že se vyhýbá zlému osudu,
se mu vydal přímo do náruče.

 

 

 

THÉBY

V Thébách totiž,
právě v tomto čase,
kdy vyobcovaný následník trůnu dostává svou sílu, 
začalo
období moru a neplodnosti.
 

  Kletba rodu se probudila

 

Hádanka prozrazuje,
 že člověk je jediný tvor,
který může měnit počet nohou,
tj. POSTOJ.
Znamená to,
že se může vyvíjet
a projít metamorfózou,
vědomou změnou.

 

Oidipús hádanku uhodl,
ale nepochopil tehdy,
že se proměna člověka
týká především jeho
osobního příběhu.

Oidipus,
právě v tom okamžiku
stál
na začátku druhé fáze lidského života,
 na počátku svého středního období
- tedy na dvou nohou.
Vstoupil do období konfliktu,
do vztahů,
skončil mu čas relativní stability
a materiálního ukotvení
a začalo mu období
JEDNÁNÍ,
aktivity
a tím pádem
i HŘÍCHU.
Neboť jednání vede k provinění.
Nutí člověka rozhodovat se,
volit,
respektovat polaritu
a konflikt.


 

„Propast, do které mě vrháš, je v tobě“

Než Oidipus svrhne Sfingu
 do propasti,
podle práva toho,
kdo uhodne hádanku,
řekne  Sfinga hrdinovi osudovou větu:
“Propast, do které mě vrháš, je v tobě.“

neboli:
 Hlubina ve které mám zmizet i se svou hádankou,
je ve skutečnosti tvůj vlastní stín,
 tvé podvědomí,
které v podstatě nechceš vidět.
 Dokud mě nepřijmeš
dokud
nezaintegruješ
temnoty
vlastního podvědomí,
budu se znovu vracet.
Jedině přijetí vlastního stínu
a proměna,
která za tímto aktem následuje,
dovolí člověku
„vyvázat se“

 z rodinného a příběhového zapletení
to znamená
 přijmout svůj Osud.

 

a tím kletba nad celou krajinou,
neboť Oidipus byl pravý následník vládce krajiny.
Probudila se ve stejnou chvíli,
 jako Oidipova sexualita
a potřeba vzít osud do svých vlastních rukou.
U soutěsky,
kterou se vstupovalo do starověkých Théb,
pobývala ve skalách Sfinga,
která svou přítomností
a dotěrně opakovanou hádankou,
upozorňovala
 na neplodnou situaci v Thébách.

Nikdo z místních,
ani z pocestných jí nedokázali na její hádanku odpovědět.
Každého,
kdo se pokusil zachránit Théby správnou odpovědí,
a neuspěl,
svrhla Sfinga do propasti.
Kdo by uhodl hádanku,
byl by odměněn vládcem Théb,
a měl by právo Sfingu svrhnout do propasti
 a tím zbavit město moru.
 Král Láios,
 sám za Sfingou nešel,
aby zkusil zachránit své město...
Ale  rozhodl se požádat o radu  Delfskou věštírnu.
Vydal se na cestu do Delf.

A tak vznikla situace,
kdy se Láiův život  podruhé a naposled
 protnul se životem vlastního, zavrženého syna
- Oidipa.
Láios na cestě z Théb
 a Oidipus na cestě do Théb
 se setkali uprostřed úzké silnice,
 nepoznávajíce jeden druhého.

 

Král Láios,
 jel na voze
v doprovodu čtyř lidí,
mezi nimiž (ne náhodou) měl i muže,
který před lety dostal za úkol
 utratit nechtěného královského syna.
Po silnici proti němu
 šel princ Oidipus
 doprovázen jedním mužem.
Láios,
 když viděl překážku v cestě
se vztyčil na svém voze
a křikl na Oidipa:
„Uhni mi z cesty, já jsem král!“
Oidipus zůstal stát uprostřed silnice a odpověděl:
 „I já jsem král, uhni mi ty!“

 

 

Ani jeden nehodlal druhému ustoupit
 a došlo k potyčce,
kdy kameny a noži,
se muži pobili nebo smrtelně zranili.
Přežil jenom Oidipús
a  Psychopompus,
který kdysi vstoupil do Oidipova příběhu,
 když ušetřil jeho život....
a který nyní hned,
když  potyčka začala,
uprchl.

Než došel osamělý Oidipus do Théb,
zpráva o smrti krále
 ho předešla.
Nikdo však neznal vraha.
Oidipus přišel do města smutku.


Neměl co ztratit

a tak se hned vydal za Sfingou,
které se všichni obávali ...
Překvapivě okamžitě zodpověděl  její hádanku.


 

 

Postoj:
tři údobí vývoje člověka

Hádanka upozorňuje
na lidskou schopnost vývoje,
na způsoby
vědomé změny.
1. fáze na čtyřech nohou
(v Oidipově příběhu
 je to období v KORINTU),
 doba dětství,
materiálně relativně stabilní,
se silným pocitem a potřebou domova,
dítě vnímá zejména své materiální zakotvení,
svoje měnící se tělo
 a materiální kontext celé své rodné situace.
Proto je symbolizováno číslem 4
– které vždy je materiální povahy –
je to spojení
s tímto světem
(místně:
 4 světové strany tvořící kruh,
časově:
4 roční období cyklicky se opakující,
- hlavní členící principy našeho umístění na Zemi,
souřadnice
jakéhokoli materiálního ukotvení).
Čislo 4 je vždy spojeno s fyzickou prací,
s materializací,
s námahou
a s vtělením.
 

 

Stal se vládcem Théb
a za ženu dostal královnu
 – vdovu - Iokasté,
 svou nepoznanou matku.
Mor z Théb ustoupil,
a Oidipus s královnou zplodil čtyři děti:
Antigónu, Isménu, Polyneika a Empédokla.
Hrdiny dalších antických příběhů,
 kteří nesli ve svém osudu prokletí rodu.
Oidipús byl oblíbený král.
Když začaly jeho  jeho děti
(a nepoznaní sourozenci)
přicházet do síly,
 postihlo město Théby další morové období.
Cyklicky se vracelo se vždy
s probouzející se sexualitou nové generace.
Původně se přece  jednalo o  nezkrocený sexuální pud,
který zapletl osud královské rodiny
a tím i osud celého kraje,
který byl vládnoucí rodinou ztělesňován.
Oidipus,
  ač  úspěšný panovník,
si s morem v Thébách
poradit nedokázal. 

   


2.fáze
na dvou nohou
je poledne a den člověka
(v příběhu Oidipa
je to období v THÉBÁCH),
je charakterizováno číslem 2.
Dualita už není tak stabilní období,
ale je to čas aktivity,
nese se sebou pohyb,
sílu,
napětí a konflikt,
dialog
a učení se ve vztazích.
Symbolizuje dvojnost
a vývoj.

Je to potenciál akčnosti.
Spěje ke smíru,
kompromisu
a ukotvení.

 
Volal na pomoc všechny tehdy známě síly.
Přivolal také slepého věštce Theirésia,
který se málo kdy nechal vyrušit ze své izolace v horách,
Teiresiás mu  velmi vyhýbavě naznačil,
že důvod k moru v Thébách je v Thébách samých.
Oidipus
 vyhlásil trest smrti pro toho,
kdo je příčinou neplodného moru.
Pátrání a vyslýchání nebralo konce.
Nikdo nevěděl,
co ničí jeho město,
nikdo nevěděl,
že silná kletba se vznáší nad královskou rodinou.
V Thébách však žil jeden očitý svědek vraždy Láia,
který věděl o králi víc,
než sám král.
Ale tento svědek,
hlavních Oidipových osudových zapletení
se skrýval.
Byl to Psychopompus,
 průvodce duše,
jehož úkolem bylo střežit Oidipovu duši,
aby mohla projít svojí proměnou –
metanoiou.

   

3. fáze na třech nohou,
respektive na dvou nohou,
které mohou kráčet jen pomocí třetí,
pomocné nohy – hole,
jíž si vypomáhá člověk ve stáří
(v příběhu Oidipa
je to období na Kolónu)
je charakterizována číslem 3.
Toto je nejstabilnější princip,
který v sobě zahrnuje zkušenost,
moudrost,
přestálé zkoušky.
Trojjedinost,
trigonicita,
trojčlennost
je vždy harmonické propojení tří principů
,
které dávají v součtu tvar trojúhelníka,
(podobně jako egyptské pyramidy)
a vyjadřují stabilitu.


Strážce Osudu,
který věděl.
A čím víc se osud zaplétal,
tím nebezpečnější bylo stát v jeho stínu.
 

I Psychopompus byl podroben výslechu...

Iokasté začala začala tušit pravdu,
 když se tento sluha,
bál promluvit.
Uvědomila si  si  fyziognomickou  podobu
mezi Oidipem a Láiem.

Když přišla zpráva z Korinthu -
že právě zemřel Oidipův adoptivní otec ,
král Polybos,
což Oidipus považoval za důkaz toho,
že se věštba mýlila,
Iokasté v tu chvíli došla celá pravda.




Metanoia,
bod obratu - obrácení
pokání

náš život na tomto světě je tak dlouho neplodný,
dokud neprohlédneme jeho hlubší souvislosti.
Setrváváním v zajetí svého já-ství
a vrháním vlastního stínu na své okolí,
zůstáváme žalostně zmatení
a místo plodného vývoje,
zažíváme pouze hrozivý vnější svět.

Metanoia – pokání,
následuje za bodem obratu,
kdy je člověk připraven a ochoten přijmout svůj osud
jako závazné východisko na vlastní cestě.


Kdy je způsobilý podívat se
 a přijmout své „zapletení“,
které učinil
(byť v dobré víře)
v návaznosti na svou předurčenost,
na svůj Osud.

O chvilku dřív,
než pochopil i Oidipús,
 že vlastně on je vrahem svého otce
 a manželem své matky,
spáchala Iokasté sebevraždu,
oběsila se.

Když Oidipus přišel k Iokasté do ložnice
 aby v ní ztrestal svou matku,
za to, že ho jako novorozence chtěla dát utratit,
našel ji už mrtvou.

Vyndal zlatou jehlici z Iokastiných vlasů
 a tou se oslepil.

Už neměl sil
dál vidět důsledky svého zapletení.
Stal se nevidomým,
podobně jako věštec Teiresiás.

Situace poznání hloubky osudového zapletení
 byl Bod obratu
Oidipovy tragedie.


Poznání předchází
Metanoiu – pokání,
přijetí Osudu.


Tento okamžik
 je vlastně vyvrcholením
 a odůvodněním
 Tragedie.




Jako se to stalo Oidipovi,
když ve svém nejlepším přesvědčení
 se vydal cestou do Théb
a následovaly
všechny jeho aktivity „dospělosti“.
Aktivity,
které působily
jako naplnění věštby těžkého osudu.

Teprve zpětný pohled
na prožitý dramatický osud
(ne náhodou si Oidipus vypíchl oči,
když poznal pravdu o svém původu,
o své matce a o svém otci)
Oidipa postavil
před bod obratu

Metanoiu – obrácení
a pokání.

 

Třetí část dramatu
 – Oidipus na Kolónu -
je realizace  pokání.


KOLONOS,
pahorek u Athén

Poslední část
Oidipovské trilogie napsal Sofokles
až o dvacet let později
 a jmenuje se
Oidipus na Kolónu.
 

Popisuje putujícího starce,
 který hledá smíření.

ant





Jak dole tak i nahoře.





Je-li obsažen celý vesmír v zrnku písku,

je obsažen i v jediné tvé buňce.



V sobě hledej odpovědi

na otázky světa.



V sobě hledej otázky

na odpovědi světa.

Je doprovázen
svou milující dcerou
 a zároveň i sestrou - Antigónou,
která je mu
 v této životní fázi oporou
– třetí nohou,
na tíživé cestě
po starověkém světě,
kde Oidipus hledá svůj hrob,
 aby zde  mohl složit
své zmučené a osudem prozkoušené
tělo.

Nachází ho nedaleko Athén
 na kopci Kolónu,
kde žijí bohyně pomsty Erínie,
 které se však při příchodu starého a nevidomého Oidipa, proměněného pokáním,
promění v bohyně milosrdenství
- Eunemidy.
Jako kdysi Teiresiás,
stal se slepý Oidipůs hluboce vidoucím.
 A tím završil svou lidskou metanoiu

V Thébách však
zatím řádí bratrovražedný boj Oidipových synů o moc.
Oba své syny
Oidipus na dálku proklíná.

 Osud královského prokletí.
pokračuje....
Oidipus sám usmířen umírá.

Jeho dlouho očekávané smrti
je účasten  hrdina ,
Théseus,
vládce Athén.
Existuje  věštba,
že v místě,
kde zemře usmířený člověk "těžkého osudu",
se zabydlí požehnání,
místo je posvěceno
a dostane zvláštní sílu.
Kolónos
 je pahorek nad městem Athénami,
 jenž bylo touto vykoupenou smrtí
požehnáno...

Ale v rodině potomků Láia a Iokasté,
se těžký Osud
držel
po několik dalších generací
o čemž vypráví
řecká mythologie
- učebnice Osudu.